Zamyšlení nad trestem smrti

Zamyšlení

"Jediný způsob jak někdy něčemu porozumět, je to pouze cítit..."

Sedím ve své tiché a příjemně útulné pracovně, připravená pokračovat v seriálu Historie trestu smrti. Vycítím ten správný okamžik, kdy mi psaní půjde takzvaně samo. Materiál nastudován, někdy přeložen, mám popřemýšleno, venku je chladno, šero, podzimně ponuro a malá lampička osvětluje pouze klávesnici. Nemám typickou práci pro ženu. Nemám dokonce ani typickou kancelář. Nemám kolem sebe typické kolegyně či kolegy. Z jednoho rožku mého trojúhelníkovitého kumbálu na mě blikotá svíčka, v druhém doutná vonná tyčinka, voní čaj, hraje mi tiše hudba ze vzdálených světů, které jsou mi blízké, ale pootevřenými dveřmi směs vůní i tu hudbu utlačuje kompaktně seskupená vůně smrti a rytmický zvuk chladícího zařízení. Pro mě zcela běžná realita dnů patologie, nad kterou se nezamýšlím. Snad jen v momentě, kdy z této reality musím odejít do té běžné, venkovní. Živé a lidské. Přechod z ticha do ruchu srovnávám nejméně hodinu. Ovšem přechod zpět, který prožívám každé ráno, je - pro Vás stejně nepopsatelný. A ponechám ho nám pitevníkům jako tajemství.

Proč pracuji na pitevně, vím zcela přesně. Na tom není nic složitého ani pro ty, kteří se na nás dívají jen ve filmech nebo z hodně vzdáleného místa. Dnes jsem se ale zamyslela, jako párkrát před tím, proč mě neustále poutají témata smrti, kanibalismu, lidského anomálního chování, kriminalita, co spojuje mě a ty, kteří se věnují různým forenzním oborům. Co nás vyděluje od ostatních spoluobčanů. Proč jsme pro ně jiní, zvláštní, mnohdy těžko uchopitelní. Proč o svých oborech mimo "své lidi" neradi hovoříme, dokonce snad to ani pořádně nejde!

Dospěla jsem k myšlence, že tím důvodem je poznání. Neboť o nepoznaném člověk nic neví. A kdo něco neví, nemůže si dělat jakýkoliv úsudek, natožpak o tom psát. Poznala jsem smrt. Filosoficky vzato je jen jedna a přesto jich znám mnoho. Poznala jsem to, co jí předchází. Znám i to, co převezme svoji vládu po smrti.  A to vše utvořilo ve mně takovou sílu poznání, která mě vede k různým tématům, ne povrchně, snažím se do důsledku a nic ve světě lidském a v lidském chování pro mě není tabu. Nedělám si dopředu žádné úsudky, nehodnotím mnohdy ani po té. Předávám informace poznání. Někdy má slova lidé neradi čtou. Někdy je udivuje téma. Někdy se ho bojí, bojí se reakcí. Kladu si stále jedinou otázku. Proč se lidé bojí toho, co je jejich součástí. Na jedné straně konají, na druhé to chtějí popírat tím, že se o tom nebude mluvit, psát, diskutovat, vyměňovat si pohledy na danou věc. Jsme lidé jedné planety a jsme tak velmi různí! Jaká škoda by byla nezkoumat sám sebe.  S úlevou jsem zjistila, že zdaleka nejsem sama. Martin Monestier. Francouzský novinář a spisovatel. Milující neobvyklé události a ne příliš hlasitě komentovaná témata. Cituji wikipedii: Napsal knihy či eseje o neštěstích, vlasech, prsech, výkalech, kanibalismu, dětských vrazích, dětských otrocích, trpaslících, zvířecích vojácích, sebevraždách, trestu smrti, soubojích, bankovkách a nájemných vrazích.

A právě jeho kniha Historie trestu smrti se mi dostala do rukou. Tento pán, zdá se, zkoumal smrt pěkně do hloubky. A dá se smrt zkoumat vůbec do hloubky? Byla dřív smrt nebo život? Vejce nebo slepice? Byla smrt vždy trestem? Pro koho je trestem. Pro ty co odejdou nebo pro ty,
kteří zůstanou. Dá se smrtí potrestat?  Můžeme si vůbec někdy na tyto otázky odpovědět? Určitě ano. Ale co odpověď, to jiný úhel pohledu. Trest smrti je starý jako lidstvo samo. Za pomoci zvířat, rozpáráním břicha, seppuku, ukřižování, ukamenování, nabodnutí na kůl, rozčtvrcení, upálení, pod pilou, stětí, oběšení, elektrické křeslo, smrtící injekce a jistě by se dalo najít i pár dalších způsobů. A mnoho důvodů, proč se tak dělo.  Trest smrti je podle pohledu do historie lidem vlastní. V každé kultuře jinak. Nelze jej ale zevšeobecnit. Dospěla jsem dnes k postoji, že již o něm psát nebudu. Čím více jsem se přibližovala k jeho poznávání, tím více mě to oddálilo od jakýchkoliv hlasitých myšlenek. Trest smrti byl, je a vždy bude něčím neuchopitelným. Něčím, co zastavuje srdce nejen odsouzenému (a jistě mnohdy po právu), ale i těm, kteří o něm jen přemýšlejí a píší.  Trest smrti, jako jedno z lidských témat, které k nám patří, ale nelze si na něj udělat pevný osobní pohled. Děkuji čtenáři za laskavé vnímání mého zamyšlení.

Kolega plukovník Michal Dlouhý se připojil svým textem, za což mu děkuji.

Cituji:

"V našem právním řádu byl trest smrti zrušen, jelikož se jednalo o trest absolutní, který nebylo v případě justičního omylu možno žádným způsobem odčinit či kompenzovat. Po historických zkušenostech s justičními vraždami, ke kterým docházelo bohužel i v naší zemi jsem přesvědčen (například případ Milady Horákové, který se dnes dostává do zájmu veřejnosti vzhledem k filmovému zpracování), že je to správně a v žádném případě není možno ani ve skrytu duše doufat v jeho znovuzavedení. Pokud s tímto názorem někdo vystupuje, vnímám ho jako populistu.
Zrušení trestu smrti vnímám jako výraz vyspělosti společnosti, ve které máme tu možnost žít..." 

Pro SpK : Silvie Hájková a Michal Dlouhý